Lucie Suchá Groverová

  Pohádku Tři oříšky pro Popelku určitě znáte. Tu o Třech vlasech děda Vševěda pravděpodobně také. A co takhle pohádku o Třech branách? Ne? Tak se pohodlně usaďte a já vám ji povím: Za devatero horami a devatero řekami žily byly Tři Brány, kterými každý Člověk, pokud chtěl svůj život skutečně prožít, musel projít. Jedna se jmenovala POROD, druhá PUBERTA a třetí SMRT… V průběhu našeho života procházíme několika  důležitými portály - bránami. Je důležité jimi projít proto, abychom celistvě uzavřeli jedno období života a mohli se posunout do období dalšího. V každé z bran obdržíme vždy jakýsi manuál právě k tomu období, kterým se chystáme projít. Kdo nám ho dá? Průvodkyně, které můžeme říkat Vlastní zkušenost. Ona “Brána” je vlastně takový tunel, v němž při každém kroku získáváme informace (formuje nás), ze kterých následně čerpáme a tvoříme vlastní realitu. Vtip je v tom, že pokud  branou neprojdete, neobdržíte onen potřebný návod, nebo pomyslnou “Ariadninu nit” a můžete blo

Už několik dní všude s nadšením v hlase oznamuji, že mám “volno”. Dva měsíce čirého volna. No považte. Je tomu asi týden, co jsme s naší aktuálně šestičlennou posádkou měli vyrazit směr Portugalsko.  Projet severozápadní Francií,  zastavit se  na kraji Paříže u módní revolucionářky Kamily, které v listopadu vyšla kniha Falešná Pařížanka v  Issy Les Moulineaux, pokračovat do Mont - Saint - Michel,  a dále mířit na nejzápadnější mys Evropy v Portugalsku. Realita všedních dní je ovšem taková, že nás převálcovaly mažoretky našich holek a  jejich trenérky, které se netvářily vůbec empaticky k potřebám našeho dobrodružství, ba naopak mě téměř  sežraly za živa. “Zakázat Vám to nemohu,” pravila na konci našeho rozhovoru jedna, “ale mažoretky jsou týmový sport...jsme prostě tým, chápete?” Pochopila jsem. A tak jsme vybalili zavazadla, vytáhli z auta již dobře ukryté dobroty na cestu...a já mám prostě dva měsíce volna. Nedávno jsem někde četla větu : “Nezáviďte. Udělejte to samé.” Malý vz

Neexistuje člověk na světě, který je beze strachu. Strach je skutečný. Všichni ho mají. Problém není ve strachu, ale v tom,jak se s ním člověk vyrovnává. Život každého je ovlivněn tím jak se vyrovnává se strachem. Jakým způsobem s ním pracuje, jak ho použije... Jedna z otázek, které si můžeme dát je: " Jak reaguji na svůj strach?" Oslabuje mne, paralyzuje? Je pro mne inspirací? Motivuje mne k překonávání sebe samé/ho a posunuje zas o něco dál? Mentální a emocionální práce potřebná k překonávání strachu z porodu,vyžaduje od matky i jejího partnera aby poctivě konfrontovali své strachy, zranění a další negativní emoce, které ovlivňují jejich vztah a následně mohou ovlivnit i porod. Mnohým ženám se zdá těžké vyslovit nahlas strachy, které jim leží na srdci, jako třeba: "Co když nebudu dobrou matkou?" "Co když mne partner opustí?" "Co když budu potřebovat císařský řez?" Umět se vyrovnat se svým strachem je nejdůležitější věc. - Pište

Je zajímavé, kolik lidí říká, či píše, že už na neděli chladí víno, či šampaňské(a paradoxně se alkoholem chystají  případně oslavit "odchod ze scény" prezidenta alkoholika). Někteří z nich se pozastavují i nad tím, kolik lahví koupit. Jednu, pro případ "vítězství"? Víc pro případ "prohry"?  A protože člověk, pokud to připustí, či k tomu má důvod, je ovlivnitelný "okolím", pozastavila jsem nad touto otázkou dnes v obchodě i já. Jednu, nebo dvě?  Už když se blížím k regálu se sluncem prozářenou vinnou révou v kapalném skupenství a všeho  druhu, moje červené světélko v hlavě bliká jak na poplach. Bystřím. Ale copak? " Tak za prvé," říká mi má vnitřní našeptávačka,"od kdy oslavuješ alkoholem?" Rozumějte, nemám nic proti alkoholu. Jsou situace, které s ním trávím ráda. Miluji, když večer dům utichne a my s mužem občas naplníme naše skleničky tím, co má každý sám za sebe rád. Miluji, když jsem občas doma sama a ve skleničce s