Jeden den v životě - VOLNO

Už několik dní všude s nadšením v hlase oznamuji, že mám “volno”. Dva měsíce čirého volna. No považte. Je tomu asi týden, co jsme s naší aktuálně šestičlennou posádkou měli vyrazit směr Portugalsko.  Projet severozápadní Francií,  zastavit se  na kraji Paříže u módní revolucionářky Kamily, které v listopadu vyšla kniha Falešná Pařížanka v  Issy Les Moulineaux, pokračovat do Mont - Saint - Michel,  a dále mířit na nejzápadnější mys Evropy v Portugalsku. Realita všedních dní je ovšem taková, že nás převálcovaly mažoretky našich holek a  jejich trenérky, které se netvářily vůbec empaticky k potřebám našeho dobrodružství, ba naopak mě téměř  sežraly za živa. “Zakázat Vám to nemohu,” pravila na konci našeho rozhovoru jedna, “ale mažoretky jsou týmový sport...jsme prostě tým, chápete?” Pochopila jsem.

A tak jsme vybalili zavazadla, vytáhli z auta již dobře ukryté dobroty na cestu...a já mám prostě dva měsíce volna. Nedávno jsem někde četla větu : “Nezáviďte. Udělejte to samé.”

Malý vzorek pro inspiraci: Je šest hodin ráno. Vstávám. Z okna mrknu na bílé závěje sněhu a mám radost z odklizených cestiček, které předešlý den kluci s mužem  lopatami odházeli. Ještě v pyžamu jdu do koupelny, vyndám prádlo ze sušičky a poctivě je poskládám do připraveného košíčku na vypalovací peci, jež je součástí naší koupelny. Kupodivu se do něj prádlo nevejde, ale když je prázdný, vypadá na peci designově moc hezky. Vytáhnu vyprané prádlo z pračky, přendám do sušičky a prázdnou pračku opět naplním. Všechno v koupelně přede a já odcházím do kuchyně. Přiložím, vyluxuji popel kolem kamen a pověnuji se ranní hygieně. Hlavou mi prolétne sestava pěti brokátů, kterou bych měla trénovat a také bosonohá chůze ve sněhu na kterou se už rovný týden chystám. Myšlenku na obojí nechám myšlenkou, usazuji se u kamen a zapínám počítač. S maminkami podkrkonošských domoškoláků prokonzultuji hodiny kungfu, které začínají dětem v únoru a s trenérem v mezičase ladím cenu, místo a čas. Holkám domluvím novou učitelku angličtiny, neb ta “stará” je moc fajn, ale o výuce angličtiny mám trochu jinou představu. Přelétnu rozhovor, který připravuji do březnového čísla Pravého domácího časoppisu  a slibuji si, že ho dnes doladím a odešlu. Na počítači postupně přibývá zelených světélek a když se rozsvítí i u jedné konkrétní ženy, vyťukám do klávesnice zprávu, ve které se ptám na možnost spolupráce ohledně článku do květnového čísla Prdočasu. Odpověď přichází okamžitě. Souhlasí. Zbývá domluvit termín. Mám radost.

Do kuchyně přichází první člen rodiny. Nejmladší Adam. Vrážím mu do ruky hřeben (který je prostě “kuchyňský”) a odesílám ho pověnovat se svému tělu. Stavím vodu na čaj. V mezičase se snažím napsat příspěvek na facebookové stránky našeho rodinného vydavatelství. Přepisuji úryvek o Pelyňku stepním, kde se pojednává o tom, že slovo sage, pod nímž je často pelyněk uváděn, označuje vlastně šalvěj a dochází tudíž k omylu. Úryvek je z knihy  Christiana Ratche Vykuřovadla - Dech draka. Mám to. Stačí už přidat obrázek. Do kuchyně přichází další člen skupiny. Syn Kryštof.  Zalévám čaj. Poté co mě obejme, odchází se věnovat svému tělu. Vyhledávám obrázek, odťukávám na klávesnici...a...vše mizí.  Facebook hlásí chybu. Nic jsem si neuložila. Píši vše znova. Adam chce předepsat nějaká slova psacím písmem, aby mohl psát. K včerejším jménům celé naší rodiny dnes připisuji : Úpa, Trutnov, Drak, Hory. Kromě psaní, základní orientace v místě, kde žiji :-) Cvakám znovu do klávesnice.

Do kuchyně přibíhá jeden pes a za ním druhý (přesně řečeno, to druhé je fenka). Holky je odcházejí venčit. Domlouváme se, na “dámské jízdě”. Adam leží na koberci a píše psacím. Je mi jedno, že nesedí ve správné vzdálenosti nad stolem a od stolu a ani do vzdálenosti jeho jednoho prstu od druhého nezasahuji. Má ze svého konání radost. Pro mě je slavností už jen fakt, že tento moment zažívám ve svém životě popáté. Naposledy.

Mám doťukáno. Přidávám citát o pelyňkových věncích s orlími pery od Black Elk (Černého jelena). Zbývá přidat obrázek. Kluci hrají na koberci u kamen prší. Dávám si s nima jednu partičku. Sotva zaprší, jdu přidat ten obrázek. Do kuchyně přichází “můj” muž. Odťukávám obrázek. Vše mizí. Facebook hlásí chybu. “Je to pryč. Hele ono je to zase pryč.” Vítám muže.

“Já Ti pořád říkám, že si to máš ukládat.” říká. 

Holky se vracejí. Oblékají se na naši cestu. V rychlosti vkládám na stránky alespoň medailonek o autorovi knihy a antropologovi, ze které jsem chtěla citovat. V deseti měl první znalosti o šamanismu, ve dvanácti první zkušenost s drogami, žil mezi indiány...Do třetice všeho dobrého. Hlavou mi prolétne myšlenka na nejstaršího syna. Na šamana “si hrál” na půdě v devíti letech, v první třídě nám říkal, že česky nebude nikdy psát, protože bude žít u indiánů a k drogám se dostal naštěstí až v sedmnácti na střední škole. Vlastně tu měl dneska ještě být, ale s koláčem v krabičce odjel na internát, či Bůh ví kam, už včera. S jeho nabitou osmnáctkou máme společné snad jen sledování filmů, jednou za čas, které ovšem vybírá naprosto dokonale. “Budu mít dvojku z chování,” oznámil nám o víkendu. Důvod? Průnik do dívčí části internátu. V 7:35 nalezen na dívčím pokoji číslo 5. Tak to bychom měli. Naprosto socializovaný.

Téměř vyrážíme do Pece pod Sněžkou. To jest cíl naší dámské jízdy. Napadne mě ještě bleskurychle zavolat na oddělení  sociálních plateb a zjistit kolik peněz mám vlatně zaplatit a kam. Chybí mi otázka. Nějak mi uniká, jak položit  úřednici otázku na platbu, kterou neumím pojmenovat. Chvíli se snažím požádat o pomoc muže, ale jelikož ani jemu nedokáži srozumitelně vysvětlit co chci, ruším nápad  využít úřední den a platbu poctivé občanky naší kotliny odkládám na jiný volný den.

Vyrážíme. Jedeme zasněženou krajinou, povídáme o životě, stavíme na benzínce a zatímco s jednou dcerou nakupujeme maxikafe a horké čokolády, druhou dceru nechávám v nastartovaném autě. Zatímco se začítám do  vystavených časopisů, auto se dává do pohybu a couvá. To já ovšem netuším. Dokonce si ani nevšimnu, že je auto o pár metrů jinde a stojí téměř ve vjezdu na čerpací stanici...až při nástupu do auta se podivím proč mi dcera sedí na místě řidiče a ještě ke všemu nechce uhnout. “Mamííííí, já stojím na brzdě...to auto jedééé...”

Vytlačuji svojí nohou  tu její. Pouští se volantu.Klepou se jí ruce. 

Pokračujeme v jízdě. Přemýšlíme, jak by naše lidská společnost mohla žít jinak. “Vždyť jsou dneska všichni nějací uštvaní,” říká starší dcera. Jsme na místě. Parkujeme a necháme se unášet zasněženými ulicemi, kde projíždějí nejrůznější rolby, skútry, lyžobusy. Potkáváme skupinu čínských dětí s lyžáky na nohou. Všude zní angličtina. Jiný svět. V podstatě kousek od domova. Procházíme obchody, holky dokupují zimní výbavu. Ta mladší nemůže najít “tu správnou” bundu, kterou hledá už několik měsíců. No prostě TU, co má Adélka. Poslední pátrání po bundě zabralo čtyři hodiny. Čtyři hodiny běhání po nákupním centru v Hradci Králové. Neběhala jsem já, ale muž. Měl chřipku. Dcera přijela domů zhroucená, jak moc byl “trapnej”. “ Tak trapnej, jo?” zuřil “můj” muž, když jsem mu vše rádoby vtipně vyprávěla. “ Ať si nemyslí, že s ní zase někam pojedu. “  “ To víš, že pojedeš,” uklidňuji ho. “A  počkej, jak na to budeš jednou vzpomínat.”  

Stavujeme se na oběd, jedna z dcer přepočítává obsah česnekové polévky v šálku na metry krychlové a zase putujeme zasněženými ulicemi.

Je čas se vrátit. Při zpáteční cestě rozebíráme rozdíl mezi poslancem a senátorem.

Nechávám holky doma, místo oteplovaček oblékám rifle a mým novým spolucestovatelem se stává Adam, kterého muž, než jsme přijeli, vypravil. Otáčím auto a vracím se znovu po cestě po které jsem před chvílí přijela. Jedem vlastně jen do vesnice přes kopec na setkání předškoláků.

Vtipné. Propagátorka domácího a hlavně přirozeného vzdělávání, ujíždí trénovat kličky, smyčky, vzdálenost od stolu a mezery mezi prsty. Ne. V našem případě jde o něco jiného.

Něco, co by se dalo vyjádřit sloganem: “ Ať si z jakékoliv “bubliny”, buď kamarád či kamarádka  ...prostě součást naší rodiny.” Nedělím lidi na alternativní a ty normální. Prostě máme všichni jedno tepající srdce. Adam je ze setkání nadšen. Všechny smyčky a kličky si podepíše psacím písmem, které ho nikdy nikdo neučil. Mezi přítomnými rodiči je několik známých tváří a mě hřeje u srdce. Hřeje mě u srdce pocit, že jsem tu “DOMA”.  Všechny kličky a smyčky a vzdálenost hlavy od stolu i nohou od země mi dávají ve společenství lidí, které mám ráda, smysl. Možná jiný, než má většina účastníků, ale to je fuk.

Rozcházíme se s básničkou a úkolem na příště. Zatímco s jednou spřízněnou duší probíráme život, malí kluci společně s Adamem hrají stolní fotbal.

 I tady je čas se rozloučit. Když usedneme do auta, přijíždí k nám jiné auto. Pětiletý Ondra rozlamuje svou housku a polovinu dává Adamovi. “Ahóóój,” ozývá se z auta. “Mám vás moc rád,” volá Ondra. Obě auta se rozjíždějí. Jedeme kus cesty společně. Na křižovatce si zablikáme a zatímco Ondra s Míšou ujíždějí do leva k Trutnovu, řece Úpě, drakovi a horám, my zatáčíme do prava. Domů. Do Jestřebích hor.

Doma jsou jen naše slečny. Kryštof s mužem vyrazili druhým autem na horolezecký kroužek. Mám radost z odklizených cestiček, které dnes opět kluci s mužem  lopatami odházeli. Přibyla i odklizená střecha obytného přítele.

Pouštím se do pečení borůvkového koláče. Je třetí v pořadí za tři dny. Na koláče padlo už 12 borůvkových kompotů. Ne, nemáme návštěvu. Jen jsme měli během uplynulého víkendu všech pět (potomků) pohromadě:-)

V mezidobí  vyndám prádlo ze sušičky a poctivě je poskládám do připraveného košíčku na keramické peci, jež je součástí naší koupelny. Kupodivu se do něj prádlo nevejde, ale když je prázdný, vypadá na peci designově moc hezky. Vytáhnu vyprané prádlo z pračky, přendám do sušičky a prázdnou pračku opět naplním. Všechno v koupelně přede.

Adam na koberci dělá úkol na příští týden.

 Ještě zbývá doladit  text rozhovoru do březnového čísla. Pročítám maily. Přihlášky na březnový workshop. Březen. Čas, kdy už nebudu mít volno. Díky Bohu, je mi moje práce posláním. Jsem vděčná za to, co dělám. Jen to volno trochu chybí.

Přichází několik zpětných vazeb na workshop prosincový.

Milá Lucko,

byli jsme s děťátkem v bříšku na Vašem workshopu Aby porod nebolel v prosinci 15.-17. Termín jsem měla 11.2. Děťátko bylo koncem pánevním, od ledna jsem cvičila cviky na podporu otočení, vizualizovala, promlouvala k děťátku, od 9.1. jsme přidali i moxování. Nic nezabralo.

I přesto se mi splnil můj velký sen. Filípek se narodil doma. Zadečkem. Přesně měsíc po posledním setkání s Vámi, 17.1. v 1:50 ráno. V průběhu krásného a intenzivního porodu jsem myslela i na Vás, Vaše slova, na tu ženskou energii, která na kurzu panovala.

Chtěla jsem Vám prostě napsat, že jste byla v mých myšlenkách u zrození Filípka. Lítala mi tam slova: pouze tlak, obrovská energie, žádná bolest a podobně. A krásně jsem si vokalizovala, sem-tam naskočilo Ramadasa :-)

Děkuji Vám za to, co pro nás ženy děláte.

Přeji Vám všechno dobré.

S pozdravem,

M. N. s Filípkem

Potvrzuji pozvání do Národního divadla. Pýcha a předsudek  ve Zlaté kapličce, si nemohu nechat ujít. S ilustrátorkou vykládacích karet se domlouváme na schůzce.

Koláč je na stole. Všichni jsme doma.

Výběr vhodného typu písma na kartách, které vydáváme na jaře, necháváme na další den. Neříkali jsme to samé už včera. Předevčírem?

Jdu číst pohádku Kryštofovi. Můj muž Adamovi. Joannky Nekonečný příběh příjde na řadu zítra.

Děti spí.

Koupelna přede.

Kamna hoří. V mojí skleničce bublá šampaňské. Ve skleničce “mého” muže cider.

Jeden z mých volných dnů mám za sebou. Ještě, že jich mám před sebou tolik.

Mám se na co těšit.