SLOU DAYS tak trochu jinak, aneb kudy Cesta nevede
Tenhle text bych nakonec podpořena větou mé třináctileté dcery : “Mami, to snad přeháníš ne?” , ani nenapsala. Jenže právě s touhle dcerou jsem onehdy, když ještě byla součástí mého těla, dostala měsíc před jejím porodem pěstí do břicha od sestry v ordinaci pražské nemocnice/porodnice u Apolináře. Ta sestra, se tímto způsobem rozhodla probudit moje v mateřském lůně spící dítě, když potřebovala natočit monitor. Ta sestra, měla asi pocit, že velmi zodpovědně pracuje a aby nebylo pochyb, kdo tady dělá něco špatně, dodala k té pro mě nečekané ráně, ještě větu : “Co tam dělá…ono snad chrápe…” Právě tahle rána pěstí odstartovala velikou změnu v mém myšlení a dceru jsem v té porodnici na svět nepřivedla. Bylo jednoznačně jasné, kde se naše z lásky počaté dítě určitě nenarodí. Holčička se narodila doma…a nám začal s jejím příchodem úplně jiný životní styl. Jeden AHA moment za druhým. Uzavírání starých vyjetých a dosti ojetých kolejí a otvírání nových, v podstatě neprošlapaných cest. Nic jednoduchého. Zato to dávalo veliký smysl a vlastně už to ani nešlo jinak.
A světe div se, je to právě tahle dcera, která řeší už od svého narození strach z lidí…a která má k tomu strachu i velmi pádný důvod.
Každopádně svět není černobílý a kromě strachů je tu i plno radostí, úspěchů, hezkých zážitků…Jeden z nich je i účast dívčího tanečního týmu na Mistrovství Evropy v Chorvatsku a postup na Mistrovství Světa. Jako matka samozřejmě sdílíte nadšení, jste šťastná, protože vaše dcera a dokonce dcery dvě, jsou šťastné. Všechno to jejich štěstí jim přejete a tak vás nenapadne nic lepšího, než že si uděláte “dámskou jízdu” a vše krásně oslavíte. A protože shodou okolností probíhají v Praze SLOU DAYS, které založila Kamila Boudová - modní revolucionářka žijící v Paříži. A protože se vám práce Kamily líbí a jí zase ta vaše. A protože právě od té rány pěstí žijete svým způsobem velmi SLOU s úctou a pokorou k životu.A protože máte rádi Paříž. A protože Paříž a francouzština je právě jedna z těch radostí, minimálně jedné vaší dcery…napadne vás vzít ty svoje slečny právě do té Prahy. Chvíli posedět u Vltavy, chvíli u dobrého jídla…no a chvíli se pověnovat veškerému dění, které se v šestém patře obchodního domu Kotva v podobě již zmíněných SLOU DAYS, bude dít. S nápadem oslovíte dcery a ony obě souhlasí. (Vaše) radost je ohromná a (vaše) nadšení nemá meze.
Slečny naberete hned po příjezdu z Chorvatska a v Praze začnete rovnou v šestém patře.
Kromě přítomného oblečení je pestrobarevnost nabízeného ORGANIC - RECYCLED - UPCYCLED - VEGAN - FAIRTRADE - DIVERSE FIBRES - HOME MADE - HAND MADE - MADE IN CZ, EU, SK - ZERO WASTE - ECO-CERTIFIED zboží převeliká. Chodíte od stánku ke stánku a kromě toho, že je všude nabídka velmi originálních produktů všeho druhu, nemůžete přehlédnout jejich příběh a hlavně smysl. Každičké nabízené zboží má skutečně svůj příběh a v něm je zároveń i důvod proč ten který kousek čehokoliv vznikl, co, nebo koho má podpořit, jaký má vlastně význam a proč ho koupit . U každičkého stánku je minimálně jeden člověk, který vám s nepřehlédnutelným zájmem o věc, vhledem a nadšením, je ochoten povyprávět o čemkoliv na co se v souvislosti s daným produktem zeptáte, co vezmete do ruky, nebo se na to jen zadíváte.
Vezete se právě na vlně pocitu, že svět se ještě nezbláznil, protože jsou lidé, kterým na něm skutečně záleží. Se stejným nadšením, které prožíváte, předáváte některé nově nabyté informace svým dcerám,aby jim nic důležitého neuniklo, které ovšem až tak nadšené nejsou. Postupem času pochopíte, že je v tomhle jejich období života zkrátka a dobře zdravým lifestylem neoslovíte a tak nakonec ani všechny stánky neprojdete, některé lidi, které jste chtěla vidět, vůbec neuvidíte a dokonce i s módní revolucionářkou Kamilou si jen tak z povzdálí zamáváte.
Nakonec dáte přednost dobrému jídlu(ne až tak zdravému)a společnému posezení u Vltavy, protože vlastně hlavně že jste SPOLU. Váš osobní plán byl sice trochu jiný, na lidi se kterými jste se chtěla vidět a neviděla, jste se skutečně těšila, ale čert to ven. Prostě jste SPOLU a vy jste opět šťastná…ovšem až do doby, kdy jedna vaše dcera projeví zájem navštívit obchod s bižuterií v blízkém PALLADIU. Tak úplně se vám tam teda nechce. Tak nějak radši byste nakupovala někde úplně jinde. Ale z návštěvy bižuterie jsou nadšené dcery obě a když vás ještě z každé strany chytnou obě za ruku, pomyslíte si něco o tom, že je vlastně jedno kde a co nakupujete, ale hlavně, že jste SPOLU. Ó jaká krása, jaké štěstí, jaké mateřské blaho. V bižuterii se ještě v rozpoložení všudypřítomné vstřícnosti SLOU DAYS v Kotvě, pustíte do prohlížení nejrůznějších doplňků, čelenek, drátěnek do drdolů, sponeček větších či menších velikostí, kytiček, korálků, barevných kamínků…Jste v krásné ženské energii, ukazujete si vzájemně všechny ty tretky a jedna podruhé zkoušíte, která z nich se k vám hodí či nehodí. Nálada je velmi příjemná až do chvíle, kdy si uvědomíte, že vás už nějakou dobu z velmi těsné blízkosti sleduje “kdosi”. Racionálně vyhodnotíte, že je to prodavačka a snažíte si její přítomnosti nevšímat. Nejde to. Přítomnost je nepříjemně vyzařující a prodavačka nepříjemně (odpudivě)vypadající. Obtloustlá slečna s výrazem rozvařeného knedlíku. Tak nějak si pomyslíte, že se v obchodě asi dost krade a ona prostě hlídá…ale fakt by to nešlo jinak? Onu nepříjemnost celé situace zachytí i vaše slečny a jedna podruhé se dostávají do jakési paralýzy. Prodavačka vám svým pohledem doslova vnucuje, že jste zlodějky. I přes svůj věk a schopnost nadhledu, jste zmatená a celá situace začíná nabírat zvláštní pachuť. Ještě před chvílí jste byla rozhodnutá koupit dcerám cokoliv…tretka netretka…hlavně, že mají radost. Ještě chvíli se snažíte být jakousi roztleskávačkou a paralýzu dcer, se snažíte rádoby vtipně rozptýlit. V tu chvíli však přichází další prodavačka, v podstatě stejného provedení jako ta první, ale starší. Holky už z vybraného zboží nemají v rukou vůbec nic. “Viky, proč to vracíš?” Dcera na mě vykuleně hledí. Já hledím nevěřícně na ženu, která je od nás na dosah ruky. “ Prosím vás, můžete mi říct, co to děláte?” ptám se v neskonalém úžasu. “Koukám”, odpoví knedlík ženského pohlaví. Promiňte mi ten výraz, ale skutečně jsem došla k tomu, že nelze nahradit ničím jiným. “Víte, já chápu, že vám tady lidé asi kradou, ale uvědomujete si, že to co děláte, je velmi nepříjemné? ptám se znova. “To je mi jedno”, odpovídá žena. Vytřeštím na ní oči. “To je vám jedno?” Jsem v šoku. Vůbec nechápu, co to prožíváme za situaci. Zmateně hledím na dcery, které mají nepřehlédnutelnou potřebu rychle obchod opustit. Panebože co to je???? Tolik radosti, tolik nadšení…a najednou jsou z nás zlodějky?
Vybírám opět z regálů alespoň něco z toho, co si holky vybraly a v paralýze vrátily a jdu ke kase. Pochybuji o tom, že to kdy na základě této situace, budou nosit, ale stále jsem ještě v módu, snést jim “modré z nebe “.
U pokladny je stejná žena, které se znovu ptám, zda si uvědomuje své chování. Ptám se jí zda má vůbec nějakou rozlišovací schopnost. Neodpovídá. Chci mluvit s vedoucí. Oznamuje mi, že ona je vedoucí. Beru si tedy kontakt na majitele, kterému následující den vše co se stalo, popisuji.
“Víte, to je prostě pochybení jedince”, říká mi do telefonu.
Pochybení jedince a v tomto případě dvou jedinců, nám zkazilo zbytek dne. Místo nadšení, přišlo veliké zvláštní zklamání. Ke společnému sdílení u Vltavy už nedošlo.
Z PALLADIA jsem doslova vyběhla a v uších mi ještě zněly slova mé třináctileté dcery. “Mami, to snad přeháníš,ne?”
Nevím zda přeháním, ale jsou místa, kam už nevkročím. A ano, sama sobě jsem namluvila, že není třeba pořizovat věci se smyslem, hlavně, že má člověk přeci radost.
A ano, k pochybení jedince skutečně došlo. Ten jedinec, jsem byla ovšem já. Stejně tak jako před těmi třinácti lety. Jsou místa, kde zkrátka nemužete zažít nic jiného, než dostat třeba i pomyslně, pěstí. Abyste se probrali. Abyste si uvědomili, že jsou cesty po kterých vaše kroky zkrátka a dobře nevedou i kdyby tam vedly kroky většiny společnosti.
Abyste si uvědomili, že je načase být SLOU. Že je na čase zpomalit, cítit, vnímat a respektovat smysluplnost života ve všech jeho podobách.
Tenhle text bych nakonec ani nenapsala, nebýt toho, že jsem dnes opět vstoupila do PALLADIA a prožila v sobě celou tu situaci znova.
Sama sobě jsem se snažila namluvit, že přeci potřebuji čtvrtky pro práci s kresbou, kterou dělám s těhotnými ženami. Víš příběh těch čtvrtek? Víš příběh toho papíru? Víš příběhy těch stromů, které jsou v těch čtvrtkách otisknuty? Do uší mi doslova buší příběhy stromů, Amazonských pralesů, zvířat, která přicházejí o svá obydlí. Do uší mi volá celá planeta Země. Zastav se. Zpomal. Tudy cesta nevede.
Před třinácti lety se mi co se příchodu lidské bytosti na svět týká, zavřela jedna vyjetá kolej, ale otevřela se další Cesta, kterou dnes už prošlapávají desítky dalších žen. Někde na té Cestě vznikla i knížka Aby porod nebolel, kterou si jednoho dne koupila i módní revolucionářka alias Falešná Pařížanka, Kamila Boudová.
Nyní se mi velmi vnímatelně uzavřela kolej další.
Beru na vědomí.
SLOU BABY.
SLOU.
Komentáře
Okomentovat