SLOU DAYS tak trochu jinak, aneb kudy Cesta nevede
Tenhle text bych nakonec podpořena větou mé třináctileté dcery : “Mami, to snad přeháníš ne?” , ani nenapsala. Jenže právě s touhle dcerou jsem onehdy, když ještě byla součástí mého těla, dostala měsíc před jejím porodem pěstí do břicha od sestry v ordinaci pražské nemocnice/porodnice u Apolináře. Ta sestra, se tímto způsobem rozhodla probudit moje v mateřském lůně spící dítě, když potřebovala natočit monitor. Ta sestra, měla asi pocit, že velmi zodpovědně pracuje a aby nebylo pochyb, kdo tady dělá něco špatně, dodala k té pro mě nečekané ráně, ještě větu : “Co tam dělá…ono snad chrápe…” Právě tahle rána pěstí odstartovala velikou změnu v mém myšlení a dceru jsem v té porodnici na svět nepřivedla. Bylo jednoznačně jasné, kde se naše z lásky počaté dítě určitě nenarodí. Holčička se narodila doma…a nám začal s jejím příchodem úplně jiný životní styl. Jeden AHA moment za druhým. Uzavírání starých vyjetých a dosti ojetých kolejí a otvírání nových, v podstatě neprošlapaných cest. Nic