O pořekadlech a myšlenkových vzorcích

Moje maminka se poctivě držela pořekadla:stromek se má ohýbat dokud je mladý. To je stejně zvláštní, ta česká pořekadla, a ještě zvláštnější je, jak jsou schopní je úplně bezduše a co víc - nevědomě i naplňovat, na první pohled inteligentní lidé. Třeba: V nejlepším je třeba přestat...Kdyby tohle platilo, nikdo z nás by tady nebyl. Nebo: Pod svícnem bývá tma...No jasně, ale všude kolem svícnu je světlo, tak proč se budu zaměřovat na tmu pod svícnem, pokud mi jde o světlo. A pokud mi jde o tmu, tak se zaměřím na tmu a nevytvářím přísloví beze smyslu. A navíc, světlo a tma k sobě patří, tak co tím chce básník jako říct? Nebo: Všude je chleba o dvou kůrkách...A co třeba v Indii, Nepálu, Africe...? Vždyť tam chleba ani kůrky nemá. A: Stromek se musí ohýbat , dokud je mladý...To už je vysoká univerzita hlouposti.Výsledná podoba rostoucího stromku má být ohnutý strom? Ohnutý strom, jehož plodům určím podle výpočetní tabulky, kdy dozrají, a pokud spadnou dříve, než je stanovený termín, označím je cedulkou "předčasné" a nasadím účinné prostředky k nápravě. Pokud dozrají později, označím je cedulkou "přenošené" a nasadím účinné prostředky k nápravě. Všechny prostě musí vypadat naprosto stejně. Máme na to normy..., říkali to v televizi :-)
Také jsem jednou zažila úlek mé milé přítelkyně, když jsem jí poprvé říkala o možnosti takzvaného domácího vzdělávání namísto dennodenního docházení do školy. "Ale někdo jim přece musí včas obrousit hrany..." Obrousit hrany? Viděl snad někdy svět člověka, který má hrany?
Další absurdní pořekadlo: Jak málo stačí ke štěstí. Málo? Dobře pojďme si to štěstí tedy rozebrat:
Ráno vstanu a postavím se na vlastní nohy. Je to málo? Na tvář mi přistane sladká pusa. Je to málo?
Venku svítí slunce. Je to málo? Vidím rozkvetlou sedmikrásku. Je to málo? V kuchyni potkám svého muže. Je to málo? V koupelně na sebe mrknu do zrcadla. Vidím se. Žiji. Existuji. Je to málo?
K životu nestačí málo. Život je velkolepost sama.

Dlouho jsem také věřila větě: Nikdo není nenahraditelný. Jenže zamysleme se nad ní. Je tomu skutečně tak? Kdyby tady jenom jeden z nás chyběl VŠECHNO by bylo jinak. Netrvrdím, že by to bylo horší, nebo lepší, ale jinak. Nikdo není nahraditelný. Každý je naprosto nezbytnou nitkou v koberci. Každá nitka má svůj nenahraditelný smysl v celém ornamentu, který dělá koberec právě tím konkrétním kobercem.
No nic, je čas mrknout na sebe do zrcadla a p(rotkat) se s ostatními nitkami.


Jedinečná a nenahraditelná
Lucie Suchá Groverová

V textu je protkán úryvek z  autorčiny jedinečné a nenahraditelné knihy Bosonahé příběhy - putování světem vnitřním a vnějším